Kněžství, první tovaryšské spolky, vydavatelská činnost

Kněžství, první tovaryšské spolky, vydavatelská činnost

Po ukončení teologických studií v kněžském semináři v Kolíně byl Adolph Kolping 13. dubna 1845 vysvěcen na kněze v minoritském kostele v Kolíně, který se později stal centrem jeho duchovní působnosti.

Jeho velký den však byl také bolestným dnem. Těsně před slavností mu oznámili, že předešlé noci zemřel jeho otec.

Kolpingovo chápání kněžského povolání nebylo na tehdejší dobu samozřejmé. Se zvláštním důrazem říkal: "Neboť je jisté, v dnešní době zvláště, že se z kazatelny káže křesťanství teoreticky…, ale v našem praktickém životě je třeba se naučit pohlížet na každodenní život očima křesťana. Proto je nutné, aby učitelé Boží pravdy přišli mezi lidi, dokonce říkám vstoupili do společenského života."

První místo dostal Adolph Kolping jako kaplan a učitel náboženství ve Wuppertalu-Elberfeldu. Kaplanská léta byla pro ne již nejmladšího Kolpinga ve Wuppertalu, který byl silně ovlivněn protestantismem a industrializací, druhou školou.
Zde mohl získat nový pohled na svět práce. Zakusil tady i sociální bídu tovaryšstva, ještě drastičtější, než jakou poznal v Kolíně. Svému učiteli profesorovi Dr. Ignáci von Döllinger z Mnichova, u kterého chtěl psát doktorskou práci, 29. listopadu 1848 napsal: "Velké množství dělníků strádá v chudobě, jakou jsem poznal jen ve Wuppertalu."

Zde se seznámil s učitelem Johannem Gregorem Breuerem (1829 - 1897) a jím vedeným spolkem mladých katolíků, převážně tovaryšů. Důvodem jejich shromažďování bylo nacvičování písní ke každoročnímu procesí na počest sv. Vavřince. Setkávání se jim zalíbilo, proto se rozhodli v něm pokračovat. Učitel J.G. Breuer s nimi pracoval, dal jim k dispozici učebnu, v níž se mohli setkávat, nabídl jim poučné a vzdělávací přednášky. Brzy se zformoval pevný svaz, pro nějž Breuer vypracoval koncem roku 1846 první stanovy.

Byl to vlastně základ spolku tovaryšů, dnešního Kolpingova díla. Prvním duchovním vůdcem byl zvolen Kolpingův kolega, kaplan Steenärtz. Tak se se svazem seznámil i Kolping, protože zde příležitostně přednášel. Kolping byl brzy velmi oblíben, protože tovaryši cítili, že jim rozumí. Žil podobným životem, což nebylo tehdy pro kněze příliš typické. Po přeložení kaplana Steenärtze si tovaryši zvolili za svého duchovního A. Kolpinga. Pro něho se stala práce mezi těmito lidmi životním posláním a naplněním. Toužil rozšířit toto dílo dále, snažil se o to na svých cestách, ve svých spisech a novinových článcích. V již zmíněném dopise z 29. listopadu 1848 psal proto profesoru von Döllingerovi: "Musím uznat, že od té doby, co ve mně zraje myšlenka tovaryšského spolku, jsem poznal sám sebe a pochopil jsem Boží cesty. Během mého pobytu v Mnichově i později jsem v sobě nosil myšlenku, abych se věnoval studiu."

Na základě získaných zkušeností v Elberfeldu napsal Kolping roku 1849 dílo: "Tovaryšský spolek - určen všem, kteří to s blahobytem lidu myslí opravdově." Vůči tehdejším politickým a sociálním proudům byl Adolph Kolping pevný a zastával nadále zásadu, jejíž spolehlivý vliv již ve svém životě několikrát poznal: "Skutečná láska hojí všechny rány, pouhá slova množí jen bolest."

V roce 1849 byl Adolph Kolping jmenován vikářem v kolínském chrámu. S vybranými pomocníky založil 6. května 1849 tovaryšský spolek, který se v budoucnu stal centrem všech katolických tovaryšských spolků v Evropě a severní Americe. Na mnoha cestách získával kontakty, které napomáhaly rozšíření jeho práce. Největšími agitátory byli ale samotní členové spolků, pro které bylo putování za prací samozřejmé. Jeho dosavadní životní cesta skýtala optimální podmínky pro intenzivní styk s tovaryši, kteří žili díky zrušení cechů a živnostenské svobodě v těžkých poměrech. Dokázal jako nikdo druhý to, že se jejich osobnosti dále rozvíjely, prezentovali své zájmy na veřejnosti a uvědomovali si také svou společenskou odpovědnost. A. Kolping tak podnítil vnitrocírkevní diskusi o sociálních otázkách. Osobní a profesní vzdělávání nalezlo velký ohlas díky společenským a svépomocným zařízením jako byly hospici, spořitelny a nemocenské pojišťovny.

Vydáváním kalendářů a novin A. Kolping neprovozoval pouze náboženskou a osvětovou činnost, ale zajišťoval tím také finanční prostředky pro svůj spolek. Výsledek jeho práce mluví sám za sebe.
Nejvyšším vyznamenáním v jeho životě byla roku 1862 cesta do Říma a audience u Papeže Pia IX., který ho jmenoval Monsignorem.

Dílo Adolpha Kolpinga se neobyčejně rychle rozšiřovalo,protože byl mužem činu. Jeho myšlení, vůle a jednání přesvědčili mnoho lidí. dokázal zapálit tisíce mladých lidí pro myšlenku organizované pomoci k svépomoci a nabídnout jim domov v tovaryšských spolcích. Jen 15 let mu bylo vyměřeno pro budování díla, které se stalo celosvětovým. V roce jeho smrti (1865) mělo 25.000 členů ve 400 spolcích v Evropě a severní Americe.

A.Kolping nevytvořil žádnou teorii zdravého světa. Nechtěl také jako někteří jeho současníci v 19. stol., např. Karel Marx, dosáhnout změny společnosti prostřednictvím revoluce a třídního boje.
Kolping poznal potřebu obrody společnosti a nalezl prostředky, jak čelit a přizpůsobit se sociálním změnám.

4.prosince 1865, několik dní před svými 52. narozeninami, Adolph Kolping v Kolíně umírá, vyčerpán neúnavným pracovním nasazením. Místo jeho posledního odpočinku se nachází v minoritském kostele, ve kterém přijal kněžské svěcení, a kde se jako rektor postaral o jeho renovaci. Úcta, která je tomuto knězi lidu dodnes u jeho hrobu prokazována, je znamením, že mnoho lidí přijalo jeho službu církvi za svou.